Pa prostu / Па-просту

  • Płacz zwanoŭ

    21. Samaabarona i śmierć Żyda Berszki (2)

    Savieckaje vojsko i pahraniczniki spaczatku ŭsich ludziej z hetych troch viosak vyvieźli za Śvisłacz na zborny punkt u Nieparożnicach. Zahadali im usio z saboju zabrać, szto tolko mahli ŭziać na furmanku. Pośle saviety mieli ich parassyłać dalej u Biełaruś. Raptam pryjszoŭ zahad, szto kali chto…ЧЫТАЦЬ ДАЛЕЙ / CZYTAJ DALEJ

Po pudlaśki / По-пудляські

  • Kinoman

    9. Miastu H. na do widzenia

    Jeszcze mi tylko spacer pozostał Wąską aleją przez zielony park Wiatr w drzewach szemrze ledwie przebudzony Tak jak wczoraj, przedwczoraj, od lat Tak dziwna ta chwila brakuje słów… (Budka Suflera, „Memu miastu na do widzenia”, 1974) Nedaleko od mojoho liceja byv neveliki park, utisnuty… ЧЫТАЦЬ ДАЛЕЙ / CZYTAJ DALEJ

RSS і Facebook

Bilśkovy son Zoji Sačko pro Vôlku

Son – odna z velmi važnych metafor u zbornikovi viêršuv Zoji Sačko „Poka”, kotory nedavno vyjšov pud šyldom Muzeju Małoji Baťkuvščyny v Studzivodach. Ot, naprykład, viêrš z druhoji časti zbornika, kotora nazyvajetsie „Pozbiêrane z prošłoho”:

šče ž je viêtior / što odčyniaje bramu sada / i potajemno / jak v tepłum snovi koło hrudi / vybihaješ hen v pola / by kôń po zemliê / pronesešsia na vesnu / by žavoronok kob obniati nebo / – ne vstydajsia i ne płač / takaja tvoja piêsnia / słovo nevyvažane neseš / złôsny a ne krasniêješ / tvôj prostor chaj bude jak son / v snovi ty dobry – ty svôj

Pro jaki prostor snit Zoja Sačko v svojôm blokovi v Biêlśku? Pro taki-o, pro rôdnu Vôlku mižy Vôrleju i Biêlśkom:

v biêłych obruskach / – šare zmerkanie / v kožuchovi – ne tryščyt moroz / povjali vinki v makatkach / pasiaki – ne tak uže pasiasty / płachty v perebory / perebirajutsia pomału / na toj sviêt / stupajem / a pudłoha tryščyt / by krykliva vorona / za stołom / obiêdajut tiêni minułoho / tôlko pavuk / v kutkovi z ikonoju / plete-zapletaje / našy dumki

Ja stav čytati viêršy Zoji Sačko vže bôlš čym četverť viêku tomu, koli v Biłostoku vyjšli jeji nevelički zbornički „Nad dniom pochilana” (1991) i „Šče odna vesna” (1995). Potum byli „Poemy” (2000), a potum dovho-dovho ničoho. I narešti my majemo šykôvno vydany, z tverdoju okładkoju i chorošym grafičnym oformleniom, 112-storônkovy zbornik „Poka” – perša knižka Zoji Sačko po-pudlaśki łacinkoju. I z poligrafično eleganćkoju knižkoju, i z łacinkoju ja vinšuju jak vydavcia, tak i poetku. Knižka bude lohko čytatisie i tymi čytačami, kotory na štodeń kirylici ne čytajut (a takich na Pudlašy vže 99%), i tym odnym procentom ludi, kotory čytajut kiryliciu štodnia, ale łacinki šče ne pospiêli zabytisie 🙂

Zacytuju teper samoho sebe, kob dokazati, što ne łhu, koli kažu, što poeziju Zoji Sačko čytaju zdavna i vvažaju jijiê (i Zoju, i jeji viêršy) odnoju z najbôlš vybitnych zjavuv u našuj literatury na Pudlašy:

«Над днём похіляна» – гэта экзыстэнцыяльны аповед пра жаночае жыцьцё ў невялікім падляскім гарадку, у якім лірычная гераіня спрабуе змагацца са сваім лёсам, не губляючы тоненькай нітачкі сэнсу. Гэта паэзія буднага дня, са шчымлівай правінцыйнай інтанацыяй, якой са сьвечкай шукаць у вершах made in the Republic of Belarus. (…) «Шчэ одна вэсна» – гэта элегія на сьмерць нашай падляскай вёскі, непаўторнай, паўразваленай, паўпустой. Вершы (…) спрабуюць паскладаць мазаіку з аскялепкаў колішняга раю, у якім цяпер «цені гуляюць у карты ў самы поўдзень» (Радыё Свабода, 12 сьнежня 2013).

U poetyčnuj knižci „Poka” my tože znajdemo pereplôt takich egzystencijalno-elegijnych bilśkovo-vulčanśkich motyvuv, ale vony tut prypravlany i nebanalnoju žyciovoju mudrostieju, i nemałoju doleju humoru čy naveť samoironiji autorki-razdziavy, kotora choč ščytaje biêły vorony / bačyt i tuju čornu.

Znakomita knižka! Kupiête i sami proviêrte.

Zakônču šče odnym viêršom Zoji, bo vvažaju, što pro pravdivu poeziju ne treba hovoryti lišnioho. Jijiê prosto treba čytati:

jesli trebuješ / buď terplivy / do bereha płyveš / uže verby pjut vodu / jak terpkie vino / v tepłum piskovi / slidy bosych nôh / – to tak biêhła tudy / skôl vyšła? / jesli trebuješ / ždi do kuncia / movčanie – tože odkaz

Jan Maksimjuk

Пакінуць адказ

Ваш адрас электроннай пошты не будзе апублікаваны.

Календарыюм

Гадоў таму

  • ў траўні

    770 – у 1254 г. быў падпісаны мірны дагавор паміж вялікім князем Міндоўгам і галіцка-валынскім князем Данілам Раманавічам. 740 – разгром у 1284 г. войскамі літоўскага князя Рынгальда мангола-татарскіх войск каля вёскі Магільна. 530 – у 1494 г. у Гародні …ЧЫТАЦЬ ДАЛЕЙ / CZYTAJ DALEJ

Календарыюм / Kalendarium

Сёньня

  • (773) – у 1251 г. на землі старабеларускай дзяржавы Вялікага Княства Літоўскага напалі дружыны Галіцка-Валынскага Княства (якое тады знаходзілася ў падданстве ў ханаў Залатой Арды). Барацьба працягвалася некалькі гадоў ды закончылася паражэньнем агрэсараў.
  • (647) – у траўні 1377 г. памёр вялікі князь Аляксандар Альгерд (нар. каля 1296 г.), у манастве прыняў імя Аляксей.
  • (578) – у 1446 г. быў складзены Беларуска-літоўскі летапіс – першы агульны летапісны збор старабеларускай дзяржавы, які дайшоў да нашых дзён.
  • (409) – выданьне ў 1615 г. сацыянальна-палітычнага трактату беларускага гуманісты ды мысьліцеля Міхалона Літвіна „Аб норавах татараў, літоўцаў й масквіцян”.
  • (370) – расійскія войскі ў колькасьці 80-ці тысяч чалавек  на чале з царом Аляксеем Міхайлавічам у траўні 1654 г. пачалі знішчальны наезд на землі Вялікага Княства Літоўскага. Частка расійскіх войск дайшла да тэрыторыі Беласточчыны. Паводле

Новы нумар / Novy numer

Папярэднія нумары

Усе правы абаронены; 2024 Czasopis